7 / 18
To je ale malá holčička, myslel si vlk. Ha, co tady dělá tak sama v lese? A má košík.
A v něm určitě něco, co berou vlci jako laskominu, dělal si tisíce chutí. Mňam, mlask!
Ještě se opatrně rozhlíží kolem sebe. Největší strach má z hajného Zajíce. Ještě
teď cítí, jak dostal brok do kožichu, když semu vysmíval:„Zajíc, Zajíc, ty jsi hajný na nic.
Střílet umíš velice jen ty svoje slepice.“ Tehdy v poslední chvíli vzal nohy na ramena.
S hajným by se nerad potkal, ještě by si chtěl vyřídit s ním nějaké další účty.
Ale teď je vlkova chvíle. Vystoupil před Karkulku, důležitě jako pan učitel zvedl
tlapu, ukázal na ni drápem a hlubokým hlasem se zeptal: „A ty jsi kdo?“ „Já jsem pro-
sím Červená Karkulka,“ odpověděla způsobně holčička. „A co to neseš? Maso?“ „Ne,
nesu babičce dárky, ona má narozeniny. Bydlí v chaloupce za lesem.“
Vlkovi začalo svítat. Tady bych se mohl mít opravdu skvěle. „A víš, kdo jsem já?“
„Ne, ale velice se podobáš pejskovi. Netrefíš domů?“ bezelstně odpověděla.
9