9 / 18
Tak to byla poslední kapka, díky které vlkova hraná trpělivost přetekla. Karkulka jej
urazila hned dvakrát. Já a pes? No fuuuj! Já se svým skvělým čichem a stopařskými
schopnostmi, že bych zabloudil? No to si vypiješ! Otočil se a bez dalšího slova zmizel.
Jen vlk uslyšel, že Karkulka jde za babičkou, sotva to promyslel, jiskřička v očích
přeskočila a už ví, co bude dělat. Už to má!
„Dobrý nápad, vlku,“ pochválil sám sebe. „No, nejsem úžasný a nejlepší? Dorazím
k chaloupce dříve, než Karkulka dojde. A nepoběžím pěšinkou, po které se vydala
holčička, ale vezmu to cestou necestou. Zkratkou přes hluboký a tmavý les. Lidé se
tam bojí vkročit. Ale já ne, kdepak, jsem hrdina.“
To všechno se honilo vlkovi v hlavě. Rozběhl se. Lapá po dechu, ale běží, běží.
Au, au, pichlavé maliní a ostružiník chytají do svých šlahounů tlapy, jako by nechtěly
vlka pustit dál. Vlk si to však mete hlava nehlava. V krku mu vyschlo, jazyk žíznivě visí
z tlamy a nedočkavostí strašlivě poulí oči. V jeho pohledu není nic dobrého.
Vpřed!
11