15 / 26
Brzy na jaře se staré koze narodila tři běloučká roztomilá kůzlátka: dvě kozičky ses-
třičky a bratříček kozlík. Zpočátku pořád spali, proto jejich maminka mohla spokoje-
ně chodit na pastvu a nemusela se starat, co se doma děje. Koza na ně byla právem
pyšná a měla je moc ráda.
Kůzlátka rostla jako z vody a sílila, pomalu objevovala okolní svět a byla na něj
velmi zvědavá. Začala i trochu zlobit, pošťuchovat se mezi sebou, takže je jejich
maminka musela občas i pokárat. Když odcházela na pastvu, vždy si je svolala
a se zdviženým kopýtkem, aby dodala svým slovům větší vážnost, říkávala: „Děťátka
moje, teď odcházím, ale brzy se zase vrátím. Donesu vám mlíčko a trávu. Buďte hod-
né! Můžete si spolu hrát ve světnici. Dávejte na sebe pozor, nikomu neotvírejte dve-
ře, ani okna na škvírku, víte, že v lese žije zlý vlk a špatně by se vám vedlo, kdyby vás
chytil. Ale když poslechnete maminku, nic se vám nestane.“
Jednoho dne zase stará koza potřebovala odejít. Kůzlátka se s ní loučila: hlavičky
i s malými růžky zvědavě hleděly na maminku, která jim připomínala, aby opravdu
nikomu neotvíraly, byly potichu a dávaly si pozor na hladového vlka.
101