21 / 26
Za devatero řekami a za devatero horami na palouku plném hebké trávy a vzrostlých
stromů žil jelen se zlatými parohy. Ale nepřebýval tam sám. Kromě kamarádského
zajíce hopsajícího neustále kolem stavení byl u jelena i Smolíček, kterému jelen ob-
čas říkal, aby ho pozlobil, malý pacholíček.
„Já už nejsem žádný drobeček, vím, co se děje v lese, rozpoznám zpěv ptáků,
vím, jak se která rostlina jmenuje, a dokážu se o sebe postarat,“ tvrdil Smolíček.
„To jsem z toho jelen,“ smál se dvanácterák, „je pravda, že rosteš jako z vody.
A ještě jí musí hodně protéct v deváté řece, než dospěješ. Zatím stačí, když budeš
pozorně poslouchat, co ti řeknu. Ledačemu se ještě naučíš.“ Smolíček si sedl na pařez
a myslel na to, jak ho za chvíli vezme na hřbet a určitě se projedou.
„Smolíčku,“ přerušil jeho plány jelen, „dnes musím zase do hlubokého lesa. Ty
zůstaneš doma. Nikomu neotvírej! Počkej na mě.“
Smolíček se vrátil poslušně do chaloupky, ale potichu si mručel: „Co by se mi tak
mohlo stát? Vždyť se tady nic neděje!“
149