25 / 26
Bylo nebylo. V jedné vesnici mezi horami žil chalupník se svou ženou a měli tři syny.
Chlapci rostli jako z vody, rodiče o ně s láskou pečovali. Tak ubíhal čas, a než se kdo
nadál, z nejstaršího Jakuba a prostředního Josefa byli už skoro dospělí muži.
Jen nejmladší Honza se pořád držel doma na peci, po děvčatech se neohlížel, na
tancovačky nechodil. Jeho bratři si z něj často dělali legraci: „Honzo, proč pořád ležíš
na peci? Vždyť tam vyležíš důlek.“ Mysleli si o něm, že je to takový budižkničemu,
který se o sebe ani nedokáže pořádně postarat. Zkrátka hloupý Honza.
Nejstarší Jakub viděl, že by měl také přiložit ruku k dílu a pomoci svým stárnou-
cím rodičům. Rozhodl se, že půjde do světa. Tam získá nejen zkušenosti, ale vydělá
nějaký ten peníz na přilepšenou.
Maminka byla smutná, ani otci nebylo příliš do řeči. Nachystali mu do ranečku
chleba a sýr a rozloučili se s ním: „Pomáhej potřebným lidem, ke starším chovej úctu
a brzy se vrať.“
Jakub za sebou zavřel dveře a vyšel do neznáma.
181